Sedím takhle v kuchyni...

a u stolu si povídáme se synem a jeho ženou. Kolem nás neustále pobíhá moje vnučka. Je to živel. Nespoutaný, skoro tříletý živel. Předvádí nám svoji fantazii s modelínou, kterou si představuje jako švestku, jako jablíčko, jako....

Někdy mi požádá o pomoc s modelováním. Vidím ty její rozzářené dětské oči, tělo v neustálém pohybu. Najednou se přitočila a natáhla ke mně ruce. Zeptal jsem se jí.:" Anis, chceš se pomazlit? .

Najednou řekla větu, kterou jsem od ní ještě neslyšel.

Dědo, já Tě mám ráda".

Každý, nejen děda pochopí co to znamená a jakou to má sílu. I kámen by změknul. V našem "věku" jsme to už dlouho neslyšeli. Vzal jsem vnučku do náručí a přitiskl k sobě tváří tvář.

Já Tebe taky Anis"

Na víc jsem se nezmohl. Bylo vidět, že mi rozumí, že ví, co to znamená. Potutelně se usmála, zajiskřily jí oči a už chtěla dolů. Dolů do svého dětského světa plného představ, fantazie, tvoření. Vyjádřila to co vyjádřit chtěla.

Tak nad tím přemýšlím a jsem mile překvapen, že i tak malé děti dokáží rozpoznat a neformálně vyjádřit hluboký cit, jako je mít někoho rád. Ano. Děti to umí. Zcela bezprostředně, bez ostychu dají průchod svým citům.

Tak nad tím přemýšlím. Nezapomněli jsme MY dospělí vyjádřit své city zcela bezprostředně, bez ostychu tomu koho máme rádi? Kdy jsem naposledy řekl ženě, dětem a dalším to kouzelné, ale prosté a jednoduché slovíčko

Mám Tě rád?

Po dlouhé době jsem si plně uvědomil tu jeho životní energii, sílu, která je právě v neformálnosti, bezprostřednosti a upřímnosti. Taky jsme to jako děti uměly. Jak jsme ale opustili náš dětský svět a stali se součástí světa dospělých, světa přetvářky, světa neupřímnosti, světa klamu, zapomněli jsme.

Zkusme si to léčivé, kouzelné slovíčko znovu připomenout.

Mám Tě rád(a).

Zkusme to léčivé, kouzelné slovíčko opět používat. Je to přece tak jednoduché.

Děkuji Ti Anitko.

Z myšlenek a včerejšího prožitku sepsal: Chalupský Pavel