Udělám si radost.

  Je horko, tak si zajdu na pivko s kamarády, nebo si zajedu k rybníku, nebo zajdu do lesa, nebo.........

Těch možností jak si udělat radost je přemíra. Je přemíra i toho jak druhým udělat radost. To je ale jiná kapitola. Proč?

Když budu JÁ v radosti, budu ji přece rozdávat dál. To je pochopitelné. Otázkou ale zůstává, zda ke své radosti, a zde silně podotýkám, ke své vnitřní radosti, potřebuji vnější podněty, které jsem jen lehce nastínil v úvodu. Těch vnějších důvodů je skutečně přemíra.

Proč? Jsou totiž z hmotného světa. Jsem už dost dlouhou dobu vnitřně informován o tom, abych byl ve vnitřní radosti. Možná jsem to ještě nepochopil. Možná to ještě neumím, Možná jsem z toho zmaten.

Uvědomuji si, že bych měl mít prvotně prožívat radost z toho že JSEM. To by měla být moje primární radost. Moje uvědomění. A to by mi ve své podstatě mělo stačit.

Stačí? Nestačí. Neumíme to. Vytvořili jsme si totiž svět, ve kterém potřebujeme mnooooho vnějších podnětů k radosti. Zkusme si je každý sám vyjmenovat. Co nám vlastně udělá radost?

Chápu. V dnešním světě bez těchto "radostí" není jednoduché žít. Dobrá. Pak ale přemýšlím nad tím, zda se jedná o skutečnou radost, nebo jen zábavu.

Když si totiž "uděláme radost" z hmotného světa, tak brzy zjistíme jeho pomíjivost. Udělá nám sice radost, ale chvilkovou. Tak si pomíjivost uvědomíme. Proto žádáme další "radost".

Zábava je chvilková, povrchová. Radost je hlubší a měla by být každodenní. Proč?

Vždyť každý den JSEM.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel