Víš, jsem na svýho syna hrdý...

řekl mi známý z naší širší rodiny. Přitakal jsem. Syn se osamostatnil, má rodinu, staví svépomocí přírodní dům a snaží se žít v souladu s přírodou. Má na koho být hrdý. Má to ale malinkatý háček.  

I když jsem podle indiánského přísloví nechodil ani 14 dní v jeho mokasínách, přesto si dovolím lehce tvrdit, že ho již asi 20 let znám. Je to dobrý životní učitel pro široké okolí. Znám jeho životní etudy. Znám je z více stran. Nejsou moc veselé. 

Když jsem to po čase řekl jeho synovi. byla  odpověď krátká a jednoznačná.

Přál bych si, abych to samé mohl říci i o svém tátovi. Ale nemůžu.

Vím proč. Pochopil jsem. 

Plyne z toho jedno malé, možná velké poučení pro nás všechny. Žijme tak, pracujeme tak, chovejme se tak, aby jednou naše děti, či vnoučata mohla říci. 

Jsem na svého tátu, mámu, dědu, babičku hrdý/á/. A vím proč.

Co víc si pak přát?

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel