Možná ani Vesmír neví.

Vezmu si velký dalekohled a zkusím se podívat do dalekého, tedy neznámého Vesmíru. Nebo zkusím mikroskop a budu hledat něco, co je lidskému oku neviditelné. Nebo se zkusím zamyslet nad něčím, co si je podobné ve své tajuplnosti.   

Třeba ženství.

Toť tajuplnost přímo Vesmírná. Alespoň se to tak zdá nám mužům. Ne však Mužům. Ti mají, a jsem o tom přesvědčen, jasno. 

Jde ale o to, aby samy ženy věděly, co vlastně to ženství je. Jsou i Ženy, které to ví. Žijí podle svého ženství, chovají se podle svého ženství, konají podle svého ženství, myslí podle svého ženství a co je hlavní, Milují podle svého ženství.

Není jednoduché státi se Ženou, která si své ženství uvědomuje. 

Je to dlouhá, spletitá, někdy trnitá cesta. Cesta s mnoha odbočkami, s mnoha slepými cestami. Někdy i tmou.

Co je to vlastně ženství. Jak vypadá. Jak ho najít. Jak ho v sobě objevit a pěstovat. Myslím, že jedno je společné. 

Tady nejde o vzhled, o make up, dlouhé nehty, vysoké podpatky. Ale ani o vlasy ala Indiánka, dlouhé sukně, bosky či mokasíny, “kabelku” z konopí…

Tady jde o uvědomění si své ženské role. Uvědomění si, co role ženství přináší. Uvědomění si své vlastní síly jako Ženy. Uvědomění si své nezkrotnosti jako Ženy. Uvědomění si své nespoutanosti jako Ženy. Uvědomění si své naplněnosti jako Ženy. Uvědomění si své jedinečnosti jako Ženy. Uvědomění si své proměnlivosti a cykličnosti jako Ženy. Uvědomění si…

Možná jsem se dalekohledem díval jen jedním okem. Možná jsem si nesundal z dalekohledu krytky a viděl jen tmu. Možná jsem měl rozostřený mikroskop. Možná je mé zamyšlení jen zamyšlením muže bez velkého M. Kdo ví?

Na závěr použiji citát jednoho moudrého člověka. Kněze. 

Blažení, kdo riskují ztroskotat v moři nejistot a úzkosti v očekávání příchodu Lásky.

Toť dokáže žena, vědomá si svého Ženství.

Z myšlenek jak přicházely sepsal: Chalupský Pavel