Dědo (babi) pojď si povídat.
Člověk přijde někdy z práce unavený, nebo mu prostě den nějak nesedne. I to je normální. Je to třeba signál na dobíjení vnitřních baterek. Dělat prostě činnost, která nás povzbudí.
Stává se to určitou pravidelností. Večer je déle vidět, dětem se nechce jít spát, ani když jim přečteme pohádku. Říkám si, vnuk usne, je čas na rozjímání. Jdu do svého pokoje. Mám konečně klid a čas pro sebe. Hlavou mi běží myšlenky na nový blog.
Najednou se polehounku otevřou dveře mého pokoje. Přišel vnuk.
Dědo, pojď si povídat.
Jeho oči planou touhou povídat si o něčem. O čemkoliv. Zavírám počítač.
Tahle žádost se opravdu neodmítá. Vnuk se začíná ptát na plno věcí. Jak se dělá sklo, co je to voda, jak oblaka plují po nebi, co je to láva....Otázek je nepřeberné množství. Někdy mi musí pomoci počítač.
I když se nám i na malinkou chviličku může zdát, že teď zrovna nemáme čas, teď se mi to tak trochu, nebo vůbec nehodí, nemáme třeba náladu a chuť, zkusme tyhle myšlenky nechat odplynout. Buďme rádi, že vnuk, či vnučka za námi přišli a chtějí s námi před spaním strávit pár minut.
Poslední zážitky před usnutím patří mezi nejdůležitější. Uchovávají se dlouho v paměti.
A vnoučata, či děti, na to nezapomenou.
Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel