Učit, nebo vzdělávat.

Jak dlouho se ve společnosti hovoří o reformě vzdělávání. Pár let, spíš pár desítek let. Vidíme změnu? Jistě. K nějaké nepatrně změně došlo, že Amosi. Jak to vidíš Ty? Zkusím to odhadnout.  

Učení je biflování. Vzdělávání je probouzení schopností a vědomostí.

Mám za to, že styl naučit, nabiflovat nazpaměť, u tabule mechanicky odříkat a zapomenout, stále převládá. Mám za jedna, nebo za tři. Obvyklá věta žáků a studentů, vždyť to v životě nebudu potřebovat tak co. Někdy mají pravdu.

O co by ale mělo jít?

V prvé řadě o vzdělávání, probouzení, inspirování, motivování, vedení, objevování skrytých schopností a vědomostí, které v každém dítěti jest přítomno. Každé dítě má určité schopnosti a vědomosti. Pravda. Někdy jsou hluboko uloženy, ale jsou tam. Jen je probudit.

Jde o styl, způsob a vedení. Jde o osobnost samotného učitele. Dokážeme si vzpomenout na učitele osobnost z dob základní, střední, či vysoké školy?

Možná to dá práci. A to je ten problém.

Jak může společnost, kterákoliv společnost, která nemá ve svém čele osobnosti, nedává jim prostor pro růst a rozvoj, plodit ve stavu učitelském osobnosti? Všelikeré ankety Učitel roku jsou sice pěkné, ale jen marketinkově. 

Jde přece o podstatu. O základ. O základní premisu.

Biflovat, nebo vzdělávat a inspirovat. Stejné jako léčit, nebo uzdravovat.

Nebo se mýlím Ámosi?

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel