Strategie.

Vzpomínám, jak jsme si jako kluci hráli na pískovišti. Začínalo to bábovkami, později pískový hrady s důmyslnými pastmi, tunely, hradbami. No a když nám to některý kluk chtěl rozbít, nebo rozbil, se zlou se potázal. Toť strategie…

pískoviště.

Jinou jsme prostě neznali, neuměli a mám takový pocit, že jsme si ji přenesli do svého života. Neumíme jednat a vyjednávat v případě ohrožení. Každý konflikt, ať slovní či fyzický, natož válečný, je v prvé řadě selháním vyjednávání. 

A kdo vyjednává? Politici. Pořád se řídí strategií pískoviště.

Zkusme si položit pár otázek.

Vím že vím.
Vím že nevím.
Nevím že nevím.

Možná Vám to přijde nepatřičné k dnešnímu zamyšlení, ale je v těch větách skryta určitá
moudrost.

Když vím že vím, velice pravděpodobně učiním správné rozhodnutí.
Když vím že nevím, velice pravděpodobně učiním správné rozhodnutí pokud se poradím s tím kdo ví,
Když nevím že nevím, velice pravděpodobně učiním špatné rozhodnutí. Je to sebestřednost ...

Současná situace mě již několik let utvrzuje v tom, že lidé, kterým byla dána moc rozhodovat neví, že neví.

Jak to asi může dopadnout?

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel