Slyším to ze všech stran.

Nejen ze sdělovacích prostředků, ale i od svých známých. Je to v dnes velice frekventovaná věta. Věta z které mají mnozí obavy i strach. Mám pocit, že obavy jsou třeba na místě, strach ne. Strach je vždy špatný rádce. Věta zní...

Rozdělená společnost.

Ano, to je dnes, dovolil bych si říci, fenomén našich sdělovacích prostředků a to v takové míře, že se tento princip dostává do běžného slovníků společnosti.

V pořádku. Tady ale nejde o samotnou větu -  rozdělená společnost. Tady jde o to, jaký přívlastek a smysl větě dáváme, v jakém kontextu a jak často ji používáme.

Dokážeme si představit nerozdělenou společnost?
Společnost, která má zcela jednotný názor na cokoliv?
Společnost, která nevyužívá svobody slova a plurality názorů?

To chceme mít společnost opět sjednocenou pod jedním, zcela určitě správným, samozřejmě vládním názorem?

To opravdu chceme?

Rozdělená společnost je zcela normální. Je přirozená, tedy žádoucí.

Co ale není normální, přirozené, tedy žádoucí je to, jakým způsobem atakujeme druhého s jiným názorem. Jakým způsobem?

Hrubostí agresivitou, vylučováním, nesnášenlivostí, zesměšňováním, ponižováním... 
Tomu říkáme DEMOKRACIE?

Máme se všichni hodně, ale opravdu hodně co učit. Nestačí mávat vlajkou, abych byl demokrat, či vlastenec. 

Měl jsem možnost vidět slovní rozbor vyjadřování části našich politiků, i novinářů na sociálních sítích, na jejich tzv. účtech. Upřímně řečeno, bylo mně nevolno, tedy špatně. 
Nejde o rozdělenou společnost, ale o její vnímání a interpretaci.

Když hrubne politický slovník, hrubne společnost. A víme, kam to může vést.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel