Není jednoduché býti člověkem.

Jsme lidmi, lidskými bytostmi. Víme ale kdo jsme, co to znamená, co to obnáší? Není jednoduché přiznat, že se neznáme.  

Kdo z nás může říci, že zná sám sebe. Můžeme si to myslet, ale v určité životní zkoušce stejně zjistíme, že se vlastně neznáme. Neznáme sebe a přesto si dovolíme hodnotit druhé. Nejen své blízké, ale dokonce i ty, které známe jen z televize, z novin, z doslechu, nebo krátkého setkání. Hodnotíme lidi nejen podle toho co dělají, co říkají, ale i jak vypadají. V tom jsme mistři.

Co vlastně znamená být člověkem? Jsme tu od toho, abychom nenáviděli jeden druhého, nebo abychom se naučili jeden druhého ctít a vážit si jej? Jsme tu od toho, abychom viděli v druhém člověku jen zlo, nebo dobro? Jsme tu od toho, abychom jeden druhému pomáhali, nebo mysleli jen sami na sebe? Myslím, že odpověď je jasná.

Co obnáší býti člověkem. Mám chuť říci, že je to někdy nadlidský úkol. Ale to je právě ten lidský úkol. Úkol, proč jsme zde. Není někdy jednoduché býti člověkem. Proč? Proč je někdy přímo těžké ctít druhé lidi, vidět v nich dobro, pomáhat si navzájem? Vždyť jsou to základní atributy lidství.

Jsou to otázky, které si lidstvo klade od nepaměti. Nedělám si iluze, že je zde vyřešíme, ale můžeme po kapičkách přispět k jejímu řešení. Začneme tím, že budeme kultivovat sami sebe, že budeme tyto vlastnosti v sobě rozvíjet.

Ve škole nás to neučili a nevím, zda to učí. Neházejme ale odpovědnost na školu. Je to systém. Převezměme odpovědnost do vlastních rukou a ukazujme vlastním příkladem lidem kolem nás, že to jde.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel