kluci, muži nepláčou. Tak dlouho a vytrvale jsme to slýchávali ze všech stran, až jsme tomu uvěřili.
I JÁ.
Byl to náš myšlenkový vzorec. Asi nejen můj. Dětství uplynulo a ve věku jinocha i muže již nebylo tolik příčin pustit emoce v podobě slz.
Pak to ale přišlo. Bylo to asi před 15 lety. Časově a emočně velice náročná práce na kriminálce. Velice náročná životní etapa v podobě několikaleté kompletní rekonstrukce časem a vandaly zdevastovaného domu, ohromného domu, kterému jsme chtěli vtisknout znovu život. Velice náročná životní etapa v podobě partnerských vztahů.
Pak to ale přišlo. Zažili jste někdy syndrom zavaleného horníka? Kdo to zažil, ví. Horníci ať mi prominou. Akumulace stresů byla taková, že jsem při náročném vztahovém rozhovoru s ženou utekl do ložnice a brečel.
Byl to vodopád. Bylo to uvolnění nahromaděných emocí, které jsem nedokázal řešit. Nechtěl jsem před svojí ženou ukázat svoji slabost. Slabost že brečím. Vždyť přece chlapy nebrečí.
Přišla za mnou. Styděl jsem se. Styděl jsem se za to, že nevidí MUŽE, ale SLABOCHA. Byl to hrozný pocit. Pocit, že jsem jako MUŽ selhal. To je pro MUŽE jeden z nejhorších pocitů. Přímo strach. Selhal jsem. Brrrrrr.
Pak to ale přišlo. Žena mě k sobě otočila a řekla mi, že to chápe. Že naopak jí moje slzy, můj slzový vodopád ukázal, že mám taky cit. Že jsem přestal hrát tvrďáka, kterého jsem dlouho hrál. Že dokážu ukázat a přiznat své slabé stránky. To mé slzy zastavilo. To bylo procitnutí. Já nejsem slaboch? Ne, odpověděla.
V té době jsem mnohé věci nechápal. Nikdo nás to neučil. Jak jde život, učím se mnohé věci chápat. Jde to.
Takže vážení muži, chlapy, tvrďáci, mačové. Nestyďme se slz. Nestyďme se přiznat své slabosti. Nestyďme se ukázat, že nejsme ve všem jedničky. Pravé Ženě o to nejde.
Pokud to dokážeme, ukážeme naopak svoji sílu. Vnitřní sílu.
Ženy to ocení.
Z myšlenek a silného prožitku sepsal: Chalupský Pavel