U mě vytoužené byly bílé krasobruslařské boty. Čekala jsem na ně tři čtvrtě roku - a když jsem je objevila pod stromečkem, tak to bylo nepopsatelné. Tu radost cítím ještě po 50 letech. Ono ti rodiče, kteří umí vychovávat, jak píšete rovnovážně, pro své děti dělají mnohem víc, než ti, co jim jen shánějí dárky, aby děcka měla radost. Myslím, že děti už to cítí a ví, už jako malé. Já totiž měla pocit, i když se naši zlobili a já byla trestána (hlavně maminka nešla pro pohlavek daleko), že když to dělají, tak dávají najevo, že jim na mně záleží. Sice jsem ten pocit pořádně pochopila až mnohem později, ale asi proto mi nevadilo, když naši ctili zásadu facky v pravou chvíli. Bývá výchovnější, než tisíc domluv - pozdě. A rozdíly v bohatství rodin - ty byly vždycky. Jen se v různých dobách poměřovalo různě. Pro mou babičku a dědu (oba zažili hladomory za 1.WW) bylo měřítkem kilo buřtů. Pro někoho dneska iPhone. Děti to vždycky v dané době nechápou. Pak doporučuji zahrát si s nimi hru "na hospodaření". Vyčlenit jim opravdu významnou částku (moje maminka mi jednou svěřila 70%! své měsíční mzdy) a nechat je PRO CELOU RODINU hospodařit samostatně. Těch 30% se musí držet jako rezerva, protože ŽÁDNÉ DÍTĚ DO VÝPLATY NEVYJDE. To víte, že jsem přišla v slzách - mami mě došly peníze, co budeme jíst? Už nikdy jsem pak nereptala, když na něco prostě nebyly peníze. Tak a teď už jsem toho napsala tolik, že se omlouvám a končím. Pozdravuji.