Ano, nám dospělým se zdá, že jen ty naše, dospělácké starosti, jsou ty opravdové, zasluhující pozornosti. Ale děti mají stejné, často horší. Vidím to každý den na ulici, kde si ještě stále občas hraje parta dětí se sousedních domů. Chvílemi je pohoda, ale pak vyvře konflikt, třeba jen o lepší in-liny (vzpomínám, za nás to byla jen mičuda, ale byla) a jedno z dětí zkusí výsměch, šikanu - jen docela maličkou, ale stačí, aby ten slabší šel do kouta s pláčem na krajíčku. Ví, že to přejde, a k ostatním dětem se stejně vrací, lepší kámoše nemá, ale bolí to a často hodně. Rád by si postěžoval - my na to měli babičky a dědečky, ale dospěláci nemají čas. Tak to spolkne a jde se dál. Dnes toho děti polykají bez jakéhokoliv pochopení čím dál víc, obzvlášť na sociálních sítích, ale také je to neposiluje, spíš rozlítostní a stresuje. A my dospěláci si říkáme, že jsou čím dál tím víc ti mladí rozmazlení, slabí, hloupí, otravují s prkotinami a bůhvíco ještě. Pak děti dorostou a VYŽADUJÍ ohledy, neumí řešit krize, protože je to v onu pravou chvíli nikdo nenaučil. Jen jsme jim všechno dali. Líbí se mi Vaše zamyšlení pane Chalupský, jdete po podstatě, a to není dnes časté. Moc zdravím.

Zdravím a děkuji za vyjádření názoru. Přesně jste to doplnila:) Chalupský Pavel