Jako všechno i strach je dvojsečný. Jsou okamžiky, kdy určitá míra strachu prospívá. Myslím teď na situace, kdy hodně záleží na preciznosti naší práce. Je to jen obava, abychom stav nezhoršovali či někomu neublížili. Pokud se jí ale držíme příliš dlouho a strach pociťujeme skutečně už jen kvůli jakékoliv změně - tady přistupuje faktor Času - pak jsme v situaci, kterou popisujete a stáváme se vazaly svého strachu. A pokud to ještě natáhneme třesouce se obavami ještě dál, pak okolnosti a prostředí, které kolem sebe strachy takto "upravujeme", dospěje k určitému časovému zlomu, a pak nás vnější stav okolností přinutí konat. Většinou, pokud už strach námi vládne příliš dlouho, tak špatně. Přichází tvrdý pád, který ovšem může nabudit stav, kdy se strachu zbavíme. Nejhorší totiž už přišlo. A celý koloběh se na chvilku pozastaví, než při dalších pocitech zodpovědnosti nenápadně začíná znovu. Moc málo lidí si uvědomuje, že změna může dokonce osvobozovat. Zajímavé téma pane Chalupský. Ti co žijí v prostředí, které pojmenováváte svoboda, ji mají většinou ve své mysli. Výjimeční jedinci umějí být svobodni i v žaláři (rodiny, dluhů, okolností, skutečném vězení...). Je to ale těžké, propracováváme se k podobné svobodě celý život. On občas ten počáteční strach je dokonce žádoucí. Zdravím.

Karma