Ono to sahá ještě hlouběji. Vztah k dětem, když už jste je dal za příklad, začíná u výběru partnera. A ještě dál, u návyků z rodin, odkud rodiče přicházejí a vliv na to má i to, jak se k pojmu rodina staví společnost. Při nepříznivé konstelaci, je pud koholiv blízkého vlastnit tak, jak popisujete, opravdu silný. A je jedno, jestli jde o matku nebo otce. Matky mají jen daleko častěji pocit že jsou víc v právu, když přeci dítě porodily a jejich účast na denním řešení rodinných věcí byla větší. Přeji hezké svátky pane Chalupský a aby se tyto problematické vztahy vyskytovaly co nejméně.

Program matka, otec, rodič. Au. Člověk není program, má cit.

Zdravím a děkuji za Váš názor. A jak jsem slyšel tak předávám.

Přeji Klid, Jemnost a Harmonii. Chalupský Pavel

Když moje není moje. Děti a vlastnictví, to jste zvolil špatný příklad.

Za prvé, každé dítě má dva rodiče, nejen matku! Za druhé, matka je vždy jistá, otec nejistý! Rodina založená na manželství, ve vztahu ke společnosti, je především odpovědná za řádnou výchovu. Neřeší se otázka "vlastnictví", ve vztahu k dětem jde o právní úpravu. Rodiče jsou odpovědni za "své" děti, ne za děti sousedů.

Jinak obecně, po hmotné stránce, nemá-li majetek vlastníka a vlastnictví je kolektivní, víme již, jak to dopadne.

Zdravím a děkuji za Váš názor. Rozumím Vám, ale já zvolil trochu jiný úhel pohledu, takový vnitřní, duchovní. Ve své praxi jsem jsem řešil a není to ojedinělý jev, že si matka vzala děti s sebou. Sebevražda. Tak lpěla. Ale to vše je na dlouho diskusi a nedá se to v pár větách vysvětlit. Zdravím a přeji Klid, Jemnost a Harmonii. Chalupský Pavel

Naprostý souhlas. Někteří rodiče skutečně berou děti jako svůj majetek, případně jako jakési nesvéprávné bytosti, o jejichž osudu mají rozhodovat oni, protože přece lépe vědí, co je pro ně dobré. Do nějaké míry to sice může platit, když jsou malé (tj. co si mají obléct, když je venku zima), ale i tehdy už je třeba rozlišovat a to dítě respektovat jako samostatnou, autonomní bytost; o pozdějším věku nemluvě. Jiní zase překompenzovávají nedostatky, které sami v dětství zažívali, a tak jim kupují první poslední. To souvisí s černobílostí, kdy zase aby náhodou nedošlo k nějaké újmě, neřekne se na druhou stranu dítěti nikdy nic, což taky není dobře. Další si na nich zase kompenzují své sny, kterých se jim samým nepodařilo dosáhnout, a tak dítě chodí do padesáti kroužků a musí nosit samé jedničky a být ve všem pomalu geniální. Nechápou, že ty děti to vlastně dělají pro ně (protože rodiče jsou pro ně v tomhle věku bozi), ale pro ně samé to není zdravé a dříve nebo později se ten vnitřní tlak začne někde projevovat.

Obecně bych řekl, že polovina rodičů není k tomu být rodič vůbec psychicky/duševně způsobilá. Stejně jako polovina řidičů nemá za volantem co dělat.

Jenže... rodičovské ego je jedno z nejhorších. Tam víc než kde jinde platí "myslím to s tebou přece dobře" (je to pro tvoje dobro, mám nějaké zkušenosti a vím to líp), a tedy cesta do pekel. Ostatně kdyby děti měly dělat všechno stejně jako rodiče, lidstvo by se nevyvíjelo a zakrnělo by. Vývoj je nutný a jako takový vyžaduje individualismus, hledání vlastní cesty, pokusy a omyly. Některé matky nenechají dítě osamostatnit se, ani když mu je dvacet. Ta pupeční šňůra tam zkrátka pořád je a jim nedochází, že to děcko dusí a vlastně mu tím jenom škodí. V dospělosti to pak bude mít složité, protože nebude nic umět, neporadí si a později bude vlastně závislákem bez přístupu k dávce. Dovedu si představit, že je to pro ně těžké, ale je třeba respektovat individualitu a autonomii každé duše.

Je třeba poskytnout dětem, co se jim poskytnout má (aniž by jim to pak kdy rodiče vmetali do tváře jakožto argument, protože koneckonců ty děti se jich o nic neprosily, že jo), ovšem nedusit je svými dogmaty.

Už takové to "Tady se prostě jí v poledne!" je špatně. Když nemám hlad, proč bych se měl cpát? Co kdyby to někdo řekl tomuto rodiči třeba v práci, jakpak by se mu to líbilo? Přirozený respekt k dětem jakožto k rovnocenným, magickým bytostem. A je-li v rodině skutečná (podtrhuji) harmonie, a ne ignorantské, arogantní nastavení, dítě by ani nenapadlo toho nějak zneužívat.

Zajímavé pak je – a opět v souladu s oním rodičovským egem –, že když je pak něco špatně, tento rodič pak ukazuje všude kolem, jen aby se nepodíval do zrcadla sám na sebe. Takové to „kluk furt sedí u kompu, nemluví se mnou“... No jo, ale rodiče se hádají a jsou na pokraji rozvodového řízení, pohádku mu přečetli tak jednou za rok, a když se jim s něčím zkusil svěřit, setkal se s nepochopením. To je pak opravdu záhada, že?

Je to každopádně složité téma, díky za blog.