Radost i chvála patří k našemu životu. Spoluvytváří jeho životabudičskou kvalitu. Kdo by se nechtěl radovat, kdo by nechtěl slyšet chválu? Sebechvála smrdí? Tak všeho s mírou. Jako se vším.
Vrátil jsem se z každodenní rituální procházky lesem. Že rituály jsou v našem životě důležité a že bychom se měli k nim opět vrátit, jsem již psal. Jen to zdůrazňuji.
Začalo vycházet slunko. Šel jsem bos. Sandály v ruce, neboť nikdy nevím, jakou cestou necestou se dám. Tak jdu lesní cestou a najednou je přede mnou cesta zasypaná borovicovými šiškami. Takové malé minové pole. Šlápnete tam kam nemáte a hned to pocítíte.
První myšlenka byla, tak si obuj boty a jdi. Pak přišla druhá myšlenka. Jdi. Zkus to, Opatrně našlapuj. I malými kroky se dá dojít k cíli. Kdo chodí bosky lesem ví, co to obnáší. Je nutno lehce a vědomě našlapovat. Být prostě v přítomnosti.
Poslechl jsem druhou myšlenku. Opatrně jsem našlapoval, hledal každý decimetr čtvereční, kam bych mohl špičku nohy položit. Byl jsem skutečně v přítomnosti. Nic nerozptylovalo moji pozornost.
Prošel jsem. Měl jsem z toho opravdovou radost a hned jsem se pochválil. Proč?
Když se naučíme chválit sami sebe, nebudeme to vyžadovat od ostatních.
Je to forma určitého druhu vnitřní svobody. Vystačíme si sami a když se najde někdo, kdo nás za něco dobrého pochválí, budeme to brát jako příslovečnou třešničku na dortu.
Někdo by řekl prkotina. Ale i taková maličkost v jednom dni, je důležitá. Vždyť v životě prožijeme mnohonásobně více malých prožitků, než těch velkých. Proto neváhejme a vykročme k našim každodenním cílům i malými krůčky. Věřme, že dojdeme.
Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel
