Kdo z nás nemá rád pohádky. Ať jsou čtené, poslouchané v rádiu, či sledované v televizi. Máme je rádi pro jejich romantiku, tajuplnost, zápletku a hlavně ten šťastný a radostný konec.
Tak nějak jsme se nenápadně utvrzovali v tom, že vše jednou dobře dopadne. Tím se pak celý život utěšujeme. A proč ne. Vše je přece přesně tak jak býti má.
Před pár lety, přesněji řečeno před sedmi, jsem poprvé zaslechl na jednom semináři pohádku pro dospělé: http://tancimzivotem.cz/blog/zajimavosti/malinka-duse-a-slunce/
Již napoprvé se mi velice líbila, ale přiznám se, že jsem plně a hluboce nechápal její smysl, její poslání, její sdělení. Bral jsem jí jako takové milé zpestření semináře.
Asi po 5 letech, kdy jsem si ji "náhodně" vyhledal na internetu a několikrát přečetl nahlas, došlo k pochopení. Začal jsem totiž vnímat poslání a úkol mé Duše, i Duší mých nejbližších. Začal jsem svůj Život vnímat v úplně jiné rovině, začal jsem vnímat i ostatní lidi v úplně jiné rovině.
A to je to nejdůležitější. Učím se řešit životní příběhy které prožívám pohledem mé Duše, která se sem na Matku zemi přišla NĚCO naučit, NĚCO prožít, nebo NĚKOMU zahrát životní roli, kterou si jeho DUŠE přála prožít.
Díky pochopení myšlenky pohádky se učím nebrblat, nestěžovat si, nenadávat na kohokoliv nebo cokoliv, neboť si uvědomuji, že mi to vše přišlo do života proto, protože jsem TO JÁ SÁM CHTĚL
Když jsem pohádku četl jedné mé známé, která si prožila velice těžké a bolestné životní období se svým partnerem, hned pochopila. Její smyslné oči se proměnily v slzodopády. Když jsme obklopeni temnotou, nehroz pěstí, temnotu neproklínej. Buďme raději Světlem v temnotě...
Když pochopíme, ubude bolesti, ubude smutku, ubude nevíry.
Pak se v nás otevře prostor Lásky, pochopení, radosti. A o to právě jde.
Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel
