Jsme odsouzeni k blahobytu?

  Co by 90% obyvatel planety za tohle odsouzení dalo. Otázkou ale je, zda by vlastně o ten náš blahobyt stáli. Uvědomujeme si MY sami v jakém blahobytu vlastně žijeme?

Mám dojem že ne. Bereme jako absolutní samozřejmost, že máme tekoucí pitnou vodu k dispozici každým okamžikem. Že pitnou vodou umýváme nádobí, že se v pitné vodě koupeme a konec konců i pitnou vodou splachujeme WC. Několikrát denně. Ono to někam odjede a víc nás nezajímá.

Bereme jako absolutní samozřejmost, že otočíme vypínačem a máme elektrické světlo. Máme je všude. Doma, ve sklepě, v garážích, na ulicích, i světelné reklamy na dálnicích. Bez elektřiny si nedokážeme žít několik dní. Nešel by nám totiž ani pc a telefon.

Bereme jako absolutní samozřejmost, že máme dostatek, spíše přebytek jídla, střechu nad hlavou, lékařskou péči, práci, jakous takous penzi.

Těch absolutních samozřejmostí je víc, takže je ani všechny nevnímáme. Ano. My už je všechny nevnímáme, protože jsme si na to vše velice rychle zvykli.

To je v pořádku. Jen bychom si měli také uvědomit, že 90% obyvatel planety tohle nemá.

Z toho vyplývá potřeba větší úcty a pokory k tomu všemu, co máme a nepřistupovat k tomu, jako k samozřejmosti. Neplýtvat. Kdo si to uvědomuje, tak s přírodními zdroji šetří. Po nás nepřijde potopa, ale další generace. Generace našich dětí.

Tak se mi někdy zdá, že už to není blahobyt. To co vidím je rozmařilost, zhýralost. Co přichází po rozmařilosti a zhýralosti? Minimálně nějaké upozornění, že tudy cesta nevede. Jak velké to bude upozornění od Matky Země to nevím. To neví nikdo.

Co ale vím? Upozornění přijde.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel