Stopař

Přiznám, že nejsem řidič, který by zastavil každému stopaři. Dávám na svoji intuici, i když se rád se setkávám s "neznámými lidmi". Přesně tak to bylo před týdnem.

V odpoledních hodinách jsem jel k dceři. Silnice z Plzně vede kolem obřího obchodního centra. Všude plno spěchajících aut. Po krátkém čekání u kruhového objezdu vyjedu směrem na Karlovy Vary a najednou jsem spatřil u rozbahněné krajnice stopaře.

Nebyl to stopař ledajaký. Stál tam dědeček, skoro bych řekl stařeček, který nesměle zdvíhal ruku k projíždějícím naleštěným autům všech možných značek. Neváhal jsem ani vteřinu. Zastavil jsem u samé krajnice, abych nepřekážel projíždějícím, spíše prolétajícím autům a zevnitř otevřel dveře spolujezdce.

Hned jsem poznal, že nastoupil Muž. Dali jsme se do řeči. Když jsem se zeptal, jak dlouho tady stopuje a kde byl, odpověděl, že tady stojí asi 15 min. a jel z vesničky kde bydlí za svým synem do Plzně. Má otázka zněla možná hloupě, ale zeptal jsem se. Vy jste jel stopem za synem? Odpověď byla jasná jak otázka. Ano, mám 4 syny a jel jsem za nejmladším, kterému je 16 let. Pak se rozpovídal o tom, že z prvého manželství má 2 syny ve věku 58 a 56 let a z druhého 18 a 16 let. Po těžké autonehodě se s ním druhá manželka rozvedla.

Pokračoval. Auto už nemám, a tak jezdím za svými dětmi stopem. Vyslovil jsem mu svůj obdiv a na to mi rozhodným hlasem řekl. Jsou to přeci moje děti a já je neopouštím. Něco mi to připomnělo. Pak jsem si vzpomněl na mnohé životní příběhy, kdy mladí otcové záhy zapomínají na své děti. A to mají jak auta, tak mobily.

Asi po 15 minutách jízdy jsem musel odbočit, a tak jsem dědu vysadil na odpočívadle s tím, že bude zase stopovat. Poděkoval mi. Na rohožce zbylo trochu bláta z jeho bot a na sedačce malá knížečka. Byl to Nový zákon. Pochopil jsem.

Jako ON neopustil svoji víru, neopustil ani své děti. Nebyla to náhoda, že jsem mu zastavil. Ani ON nebude opuštěn.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel