Potkal jsem ženu.

  Mrzne až praští. Už 14 dní. Někdo by řekl, zima jak v ruském filmu. Ano. Je únor a MY se tak trochu, možná i trochu více divíme, že mrzne. Doma teplo, v autě teplo, v práci teplo, všude kolem nás. I nám. Někomu ale NE.

Je čas oběda. Po obědě si kupuji čtyři sáčky polévek a zákusek. Mám na něho velkou chuť. Už se těším, jak ho v kanceláři sním. Vyjdu ven. Na ulici potkávám spoustu lidí. Každý v teplých kabátech a bundách, s nezbytnou šálou a čepicí. Rukavice jsou samozřejmostí. Fouká ostrý vítr. Se sklopenou hlavou míjím v protivětru člověka za člověkem.

Najednou jsem zvedl hlavu. Proti mně jde žena. Oblečena v obnošený kabát styl 60.léta. Pod kabátem několik dalších vrstev, šusťákové kalhoty a notně sešlapané boty. Na zádech ruksak, přes rameno velkou tašku a v každé ruce igeltiku. Vlasy schované pod kapucí. Uhádli jste. Žena bez domova.

Ťuklo mě to.. Tuhle ženu vlastně znám od vidění. Potkal jsem ji několikrát. To bylo ještě teplo. Když jsme se míjeli, přišla MI myšlenka. Zeptej se zda potřebuje pomoc. Zavolal jsem na ni. Zastavila se a v její tváři byla vidět velká, velká nedůvěra. PROČ MĚ na ulici oslovuje nějaký cizí muž?

Nabídl jsem ji zákusek. Odpověděla mi, že by raději potřebovala nové boty. To měla určitě pravdu, byly na rozpadnutí. Nabízím, že mám na charitě kamaráda – Roma, a tak jsem mu hned zavolal. Okamžitě jsme se domluvili. Zrovna v práci končí a vše potřebné přiveze. ŽENA nechápala. Na ulici ji osloví cizí muž a během pár minut má domluvené teplé, čisté oblečení. Přesto byla stále nedůvěřivá. Život ji asi tomu naučil.

Než přijel kamarád s oblečením, zvu ženu do restaurace na teplou polévku. Část obsluhy se tvářila velice nepohostinně, ale lidi jsou různí. Mám čas si ženu lépe prohlédnout. Věk kolem 40. Její oči značí velký smutek a odevzdanost, skoro lhostejnost. Přesto vidím krásu ženy, i když její kůže je dlouhodobým pobytem venku profialovělá. Ruce má na ženu upracované, nepěstěné. Není divu, celé dny pochodovat venku s taškami v rukách. Stejně tak vlasy, které jsou již trochu prošedivělé a o účesu se nedá mluvit.

Vzal jsem svoje rukavice a dávám jí je. K tomu peníze na tři dny pobytu na charitě, dvě polévky a zákusek k tomu. O víkendu už má být tepleji, tak jí snad bude lépe. Nedůvěra se lehce rozplývá.

Za chvíli přijel kamarád s oblečením a přivezl i dobrou zprávu. Žena může přijít k nim na charitu pro další čisté oblečení i jídlo.. V jejich očích pozoruji údiv. Pořád nechápala. Když se ptala proč, řekli jsme oba to samé.

Jsme přece lidi a neměli bychom býti k druhému potřebnému lhostejní.

Rozloučili jsme se s tím, že až ji znovu potkám, zaplatím ji kadeřníka. Je přece žena., taky se chce líbit. Poprvé se usmála. Věřím, že mnozí z vás, by udělali to samé. Věřím.

Cesta zpátky do práce mi trvala 15 minut. Po 4 minutách mi začaly tak mrznout ruce, že jsem je musel dát do kapsy. Moc to nepomohlo. Zahřály se ve vytopené kanceláři až po 20 minutách. Nedokážu si představit spát venku. Doma jsem roztopil v krbu a myslím na tu ženu. Potkala mnoho lidí.....

Vím že nespasím svět, ale co kdyby....

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel