Nemám prostě svůj den.

To se stává. Není to tragedie, pokud z ní my sami tragedii neuděláme. A že to jde snadno a velice rychle, že? Taky s tím máte zkušenost? Aby ne. Vždyť je to lidské a někdo by řekl normální.  

Ano, lidské to opravdu je. Normální také, ale záleží na našem postoji. Pokud dáme každému v našem okolí zcela jednoznačně najevo, že prostě máme lidově řečeno den blbec a vybíjíme si své emoce, tak je to pouze lidské, ale ne normální. Ano, krásně se to říká, krásně se o tom píše, ale skutečnost tak jednoduchá není. Naše emoce mají rychlost myšlenky. Ach jo. Můžeme si kolikrát říkat, budu v klidu, to ustojím, to dám, nenechám se rozčílit, jo, jo.  Ano, každý z nás máme právo na emoce, ale již nemáme právo jimi zatěžovat své okolí. Co s tím? Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že je to běh na dlouho trať. Je to každodenní skládání zkoušek. Jak malých, tak velkých, úspěšných či neúspěšných. Někdy je zvládnu, někdy méně, a tak jsem stále životem zkoušen. To, že nějakou zkoušku nezvládneme nevadí, pokud si to uvědomíme, omluvíme se sami sobě a lidem, kteří se stali cílem emoce.  Každou upřímnou omluvou, přiznáním pochybení, se vydáváme na cestu sebeovládání. Právě tomu se říká škola života. Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel