Pohled do zrcadla.

Máme svobodu slova. Tleskám. To ale neznamená, že si svobodu slova zaměním za výjev své vnitřní emoce, frustrace. To není svoboda, to je mé…  

vnitřní zrcadlo. 

To jsem vlastně já sám. Každý máme na emoci právo, ale nemáme už právo svoji emoci, myslím tím negativní, veřejně prezentovat, jak se říká, plivat jedovaté sliny. Málokdo si uvědomí, jaký vlastní vnitřní obraz si nastavuje. Jsme velice frustrovaná, čili zapšklá, čili lidsky vykořeněná společnost?

Tenhle názor slyším ze všech stran. 

Nemyslím si to.

Zkusme se podívat na sociální sítě, které jsou většinou díky své anonymitě nastaveným zrcadlem každého účastníka diskuse.

Ano zrcadlem. Malým zrcadlem. Zrcadlem malé, spíše malinkaté, části společnosti.

Vzhledem k tomu, že se na veřejných fórech vyjadřuje podstatná menšina společnosti, a z toho jen určitá část dává volný průchod svým negativním emocím, kterými vyjadřuje svoji frustraci světu, mám za to, že to s námi není tak zlé, jak to na první pohled vypadá.

Je to jako s lahví dobrého vína. Také ho na první pohled nepoznáme (dokud neochutnáme).

A Váš pohled?

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel