Když musíš, tak musíš...

zněla kdysi jedna reklama, nad níž se ale nebudeme zamýšlet. Jdu pěšky do práce a v centru města procházím kolem hodně rušné autostrády, kterou od chodníku odděluje pruh s křovím. Huuu, huuu, frčí auto za autem a nejednou…  

mě ovanula jakási zvláštní vůně. 

Zastavím se, otočím se a vidím. A cítím. Ano, je tady jaro a krásnými bílými drobnými kvítky nás všechny obšťastnila trnka. Jeee, hned vedle ní zlatý déšť. Lehký paradox. Vedle autostrády, v hluku, zápachu benzínových a naftových výparů si jen tak klidně rozkvetou. Jaká to troufalost.

Nedalo mně to. Když musíš tak musíš, naskočila mi myšlenka na dávnou reklamu. Neee, nemusím přece. Já chci. To je lepší. Kousek jsem se vrátil a přivoněl. Věřte, byla to nádhera.

První jarní vůně v přetechnizovaném městě, kde auta a všechen “pokrok” má přednost před přírodou. 

Jak obohacující, obšťastňující, nabíjející, motivující… je jarní vůně z rozkvetlé přírody. Zima je vždy dlouhá, ať je mírná, či tuhá, stále trvá řádově měsíce. Měsíce, kdy příroda zcela zákonitě spí, odpočívá, připravuje se v klidu na své jaro, na oživnutí. Nikam nespěchá jako člověk. Příroda totiž ví, kdy přijde její čas. Je tu i pro nás. 

Mějme to prosím na paměti.

A co MY. Víme to taky? Když se rozhlížím kolem sebe, kolem toho spěchu, kvaltu, z toho vyplývajícího neklidu, uměle vyvolávané nervozity… Máme se pořád co učit, co si uvědomovat, co napravovat.
Z jedoucího auta nic z toho nevypozorujeme, necítíme, nevidíme. Chápu, někdy je zapotřebí jet i tím autem, ještě lépe MHD. Ale ještě lepší je jít pěšky.

To i ve městě máme, i kdyby jen krátkou příležitost být součástí přírody.

Vždy nějaký kousek přírody potkáte.  Potom stačí jen se zastavit, přivonět, pokochat, nechat se motivovat a poděkovat.

Pěškochodcům zdar.

Z myšlenek a prožitku při cestě do práce sepsal: Chalupský Pavel